Jaká je však dnešní realita? Ahmedabad, na počátku dvacátého století plný památek a obehnaný hradbami, se mezitím rozrostl do největšího města Gudžarátu (není hlavním městem, tuto roli převzal Gandhinagar vzdálený zhruba 30 km). A tak se ašram, kdysi ležící na vzdáleném břehu řeky daleko za městem, nyní ocitl uprostřed betonové džungle a zmatku typickém pro všechna velká indická města.
V roce 1917, kdy sem byl ašram přemístěn, se v okolí nacházela otevřená zemědělská krajina a plně vyhovovala Gandhiho experimentům s farmařením. Nebyla zde elektřina, svítilo se petrolejkami a pitná voda se brala přímo z řeky. Což je při dnešním pohledu na tu špinavou břečku a množství odpadků v řece úsměvná představa.
Móhandás Karamčand Gándhí zde žil od roku 1917 do roku 1930. Odtud také vyrazil na slavný solný pochod k pobřeží na protest proti solné dani. U malého stolku na otevřené terase pracoval, sepisoval své manifesty a setkával se s politiky a přáteli.
Nevím však, nakolik byly jeho vize a teorie životaschopné a reálné. Jeho přínos pro osvobození mu nikdo upřít jistě nemůže. Avšak jeho mnohé další názory jsou přinejmenším rozporuplné a bez zajímavosti jistě není ani informace, že po celou dobu existence byl původní ašram a jeho komunita ve finanční ztrátě a jeho provoz byl dotován z darů přátel.
Dnes je tu malé klidné muzeum. V kontrastu s okolním indickým zmatkem je tu překvapivě čísto a klid. Mnoho turistů, at už indických nebo zahraničních, sem nezavítá. A samotný ašram působí velmi skromně a prostě. Stejně, jako byl i život Mahátmá Gandhiho.