Džajsalmér - zlaté město uprostřed pouště Thár | Indie

Indolog Jan Marek popisuje cestu do Džajsalméru jako strastiplné putování autobusem pouští na západě Rádžasthánu. Jenže on tu pobýval někdy v 60. letech 20. století. Tehdy sem vlak ještě nejezdil a cesta z Dillí trvala 2,5 dne.
Dnes to zvládnete za 18 hodin.

Nejlepší ze tří

Západ státu Rádžasthán je pokrytý pouští. A protože hranice se sousedním Pákistánem je zde neprodyšně uzavřená, může se turistovi jedoucímu z hlavního města Indie zdát, že míří na konec světa. Někam hodně daleko. A ne každému to za tu zajížďku stojí.

Tištěné turistické průvodce doporučují v této části země tři populární místa: Bikaner, Jodhpur a Džajsalmér. Pokud máte čas, navštivte všechny z nich. Pokud čas nemáte, jeďte pouze do Džajsalméru. Je ze všech nejzajímavější, nejbarevnější a určitě stojí za 2–3 dny pobytu.

První letmý pohled na mapu Indie a poloha daleko v poušti u pákistánských hranic může potenciální návštěvníky odrazovat. Byla by to škoda. Džajsalmér je pohodové město se zajímavou pevností, barevným bazarem a krásnými kupeckými domy.

Cesta pouští před 50+ lety

Jan Marek v jednom starém cestopisu doslova píše:

Většímu rozvoji turistiky brání prozatím to, že do Džódhpuru, odkud vlak vypravují, ani do žádného jiného města v západním Rádžasthánu nevede pravidelná linka letecké dopravy. Málokterý turista obětuje na krátkou návštěvu Džaisalméru týden času. Celý týden, protože za kratší dobu to nesvede. Vyjede-li z Dillí poštovním pondělním rychlíkem po rádžasthánské úzkokolejce, dostane se do Džódhpuru v úterý kolem poledne. Večerním osobáčkem pokračuje dál a dorazí do Džaisalméru ve středu před obědem. Nestačí se ani pořádně rozhlédnout, a už je tu večer. Přenocuje tedy ve spartánsky zařízeném turistickém bangalu, čtvrtek věnuje prohlídce města a k večeru už aby zase pospíchal na nádraží na noční vlak. A může mluvit o štěstí, jestliže celý zaprášený a utrmácený vystoupí v sobotu ráno na dillíském nádraží.

Teprve až bude džódhpurské letiště otevřeno pro veřejnou civilní dopravu a až v Džaisalméru dostavějí turistický hotel, cestovní kanceláře budou moci představit tuto perlu pouště.

A o kousek dál pak dodává

Tenkrát ještě nová trať nestála a vlak končil v Pókaranu. Odtamtud se muselo po rozbité a pískem zaváté silnici stařičkým roztřeseným autobusem, za nímž se celé hodiny táhl mocný ohon šedožlutého písečného prachu.

Kodrcavé vagónky pókaranské lokálky urazily svých stošedesát zaprášených kilometrů za necelých sedm hodin a vysadily nás na konečné stanici uprostřed horkého odpoledne. Do Džaisalméru nás ještě čeká kolem sta kilometrů takřka liduprázdnou pustinou. Pestrou směsicí hlučícího davu před nádražíčkem se protlačil urostlý Rádžpút a nabízí nám k další cestě jízdní velbloudy, ty vysoké koráby pouště s přezíravým pohledem a pyšným držením hlavy, zlé a potměšilé. Leží tu jako hromady hlíny s nohama složenýma pod sebou, připraveni vzít do sedel neobratné jezdce. Už jsem kus cesty na velbloudu jel a vím, že to pro nezkušeného není žádná slast. Nohatý mimochodník se kolébá ze strany na stranu a pevná půda se z jeho hrbu zdá být nedozírně hluboko. Ne, to není nic pro nás. Aby se neřeklo, odmítáme dromedáry s tím, že nechceme cestovat tak pomalu a vystavovat se tak dlouho nelítostným paprskům březnového slunce. Nehodí se nám ani pohodlnější a jistější volské káry, protože jejich flegmatičtí tahouni kráčejí ještě pomaleji.

Cestovat 100 km do Džajsalméru na velbloudovi zjevně nechtěli. No nedivím se. Takže vybrali autobus. S dřevěnými sedadly.

Rozhodujeme se přece jen pro přeplněný autobus, který už roztáčí svůj dýchavičný motor. Díky tomu, že můj průvodce se zřejmě s řidičem nebo s někým z jeho rodiny zná, vmáčkneme se ještě jakýmsi zázrakem na přední sedadlo, které obvykle představuje takzvanou „upper class” čili lepší třídu, a je tudíž o něco dražší než místa na dřevěných lavicích vzadu. Ale ani tak jsme prodělali: za pár rupií jsme si koupili naději, že za takové tři čtyři hodiny budeme u cíle. Když všechno dobře půjde.

(MAREK, Jan. Po stopách sultánů a rádžů. Cesty (Orbis). Praha: Orbis, 1973.)

Z cestopisu nevyplývá přesně, kdy přesně Jan Marek do Džajsalméru cestoval. Železniční trať z Pokaranu do Džaisalméru se začala stavět až v roce 1967 a dokončena byla o rok později. Jan Marek tedy musel cestovat někdy před tímto rokem.

Dnes tu naštěstí hotely najdeme, vlak i letadlo cestu zkracují a tak turistů přibývá. Jen velbloudů tu od mé poslední návštěvy výrazně ubylo. V devadesátých letech 20. století, když jsem do Džajsalméru přijel poprvé, jsem se jim na křivolakém bazaru vyhýbal na každém kroku. Nyní jsem přímo ve městě neviděl ani jednoho. Nahradily je motorky.

Proč do Džaisalméru

Džajsalmér je relativně malé město uprostřed pouště. 70 000 obyvatel je na Indii opravdu spíš jen vesnice. Takže tu vládne pohodová atmosféra.
Staré město a pevnost — mohutné pískovcové bašty, královský palác, džinistické chrámy, křivolaké uličky bazaru a úžasné výhledy do okolní pouště.
Kupecké paláce havélí s nejkrásnější kamenickou výzdobou Indie.

Pevnost

Druhá nejstarší pevnost Rádžasthánu a jediná v Indii, která stále slouží k bydlení téměř čtvrtiny obyvatel města. Jinde v Indii jsou pevnosti památkou, kde platíte vstupné a k večeru vás hlídači vyženou. Zde je staré město přímo její součástí.

Desítky křivolakých úzkých uliček tu tvoří bludiště s domy, paláci, džinistickými chrámy a stovkami obchůdků. Lidé zde žijí, pracují, perou prádlo, obchodují, baví se na ulicích. Když vás přestane bavit pozorovat cvrkot v uličkách, kterými auto určitě neprojede, můžete vylézt na 4 kilometry dlouhé hradby a pozorovat spodní město a okolní poušť.

Královský palác

Královský palác je dominantou pevnosti a ztělesňuje eleganci rádžpútské architektury. Uvnitř si můžete prohlédnout muzeum s královskými artefakty, oděvy a malbami, které přibližují život rádžpútské aristokracie. Největším lákadlem je však výhled z nejvyšších pater paláce – panorama zlatého města a nekonečné pouště Thár bere dech, zvlášť při západu slunce.

Tato památka se ze západem slunce uzavírá. Stejně jako jiná místní muzea. Ale na malém náměstí před branou vytáhli večer kluci pálky a hráli kriket. Obchodníci se na schodech hádali. Nevím o čem. Nad nimi se však tyčily mohutné stěny a vikýře paláce a nad tím vším pak nádherná čistá noční obloha plná hvězd. Seděl jsem tu víc než hodinu, pil čaj a koukal na tu ztělesněnou orientální nádheru.

Kupecké havéli

Svým způsobem to jsou malé paláce, které z dálky připomínají krajkové klenoty z písku. Patřívaly významným kupeckým rodinám, které zbohatly na obchodu s kořením, látkami či drahými kovy.

Nádherné fasády vytesané s až neuvěřitelnou precizností, stovky drobných oken, arkýřů a krytých balkonů, to vše na vás dýchne ve chvíli, kdy vstoupíte do úzkých uliček starého města. Každý centimetr pískovce zdobí rafinované ornamenty. Je až k nevíře, s jakou důsledností i nadšením je dávní mistři kameníci dokázali propracovat. Tuhle vyhloubená růžice, o kousek vedle drobné sošky ptáků, jinde řada miniaturních sloupů.

Patwon Ki Haveli, Salim Singh Ki Haveli a Nathmal Ki Haveli. Tyto tři kupecké paláce – snad nejkrásnější v celém Džajsalméru – jsou od sebe vzdálené sotva pár minut svižné chůze. A přece je každý z nich jiný.

Patwon Ki Haveli – Ve skutečnosti jde o několik propojených domů vystavěných na počátku 19. století. Už při prvním pohledu pochopíte, proč se o této havéli říká, že má tu nejbohatší výzdobu z celého města. Bohaté reliéfy lemují snad každý okenní výklenek, arkýře se téměř dotýkají protějších stěn úzké uličky a odněkud se z výšky dívají kamenné hlavy vytesané z pískovce. Když se vyšplháte na některou z teras, otevře se vám působivý výhled na horní město a pevnost. Najednou pochopíte, že Džajsalmér je vlastně jedna velká živá kulisa plná historických příběhů.

Salim Singh Ki Haveli – Tuhle havéli si nespletete. Na její střeše se tyčí podivuhodně prohnuté balkony, které jako by napodobovaly tvar ptačích hnízd. Vyhlídky z nich jsou stejně fascinující jako jejich vzhled – před vámi se rozevírá ruch křivolakých uliček a v dálce pableskuje zlatavý tón okolní pouště. V přízemí se, jako téměř všude, nacházejí obchůdky se suvenýry a drobným zbožím, kde můžete smlouvat o kus barevné látky či si vybrat exotické koření. I přes mírné nánosy moderní doby tu ale na vás dýchne historie: stačí se podívat na jemné ornamenty, které přežily staletí, nebo nahlédnout do dvorních průchodů, kde si lidé mezi rušným byznysem i dnes stihnou dát šálek čaje a poklábosit o životě.

Nathmal Ki Haveli – Pyšní se rozlehlou fasádou, která je údajně dílem dvou bratrů, z nichž každý pracoval na jiné polovině budovy. Výsledek? Dvě zdánlivě podobné, ale přece jen maličko odlišné strany, které se uprostřed spojují do jednoho mistrného celku. Když se kolem touláte, možná si drobných rozdílů ani nevšimnete. Ale zkuste se zastavit a porovnávat různě tvarovaná okna, sloupy či motivy květin – uvidíte, že i drobné odchylky dokážou vytvořit fascinující umělecký dojem.

Nevyhnutelné změny

Džajsalmér si stále zachovává svůj zlatavý šarm, ale atmosféra města se pomalu mění. Doby, kdy sem indolog Jan Marek musel putovat několik dní, jsou už pryč. S příchodem letiště a rostoucí popularitou mezi indickými turisty už Džajsalmér není tou zapomenutou perlou na konci světa, jakou býval. Velbloudy, kteří kdysi patřili k bazarům stejně jako vůně koření, dnes nahradily motorky, a uličky jsou živější než kdy dřív.

Město se otevírá světu, modernizuje se a globalizuje – což s sebou nese jak ztrátu určité autenticity, tak nové možnosti pro cestovatele. Pokud chcete zažít Džajsalmér tak, jak byl kdysi – klidný a romanticky vzdálený – neváhejte příliš dlouho.

Nebo si dejte v jedné z místních restaurací bhang lassí — jogurtový nápoj smíchaný s marihuanou (či hašišem) a ti chybějící velbloudi se třeba také objeví :-) Nemusíte se bát, místní bhang shop má státní licenci a povolení tuto specialitu nabízet.