Už dvacet minut po příjezdu jsem věděl, že indické město Násik nebude to pravé ořechové.
„Jeď do Násiku“ říkal mi předtím doma kamarád. „Je to tam super“ dodával.
Když už jsem tam tvrdnul druhý den, hodně často jsem si na něj vzpomněl. Nadával jsem a špačkoval. A třetí den jsem si zvykl. Ne každý výlet se povede a ne vždy odpovídá popis v turistickém průvodci realitě. Fotky mohou klamat a teprve až na místě zjistíte, že se vám tam vůbec, ale vůbec nelíbí.

Představte si jeskynní malby typu Altamita nebo Lascaux. Jen starší o pár tisíc let. Bez turistického zázemí, bez parkoviště plného autobusů a fronty všudypřítomných turistů.
Najdete tu stáda jelenů a slonů, buvoly a tygry kreslené červenou hlinkou po skalních stěnách. Budete zde skoro sami. Bez průvodce. V zeleni tropické džungle. V srdci Indie. To jsou skalní malby v indické Bhimbetce.

Londýn i Paříž to mají jednoduché. Málokdo z Čechů o nich uvažuje jako o „London“ a „Paris“. I když známe jejich originální jména, píšeme je hezky česky. Bohužel v pojmenování hlavního města Indie panují nejasnosti.
Setkáte se tak se jmény jako Delhi, Dehli i Dillí. A když se k tomu připlete i New Delhi, je na zmatek zaděláno přímo dokonale.

Je zvláštní, k čemu všemu se člověk dostane, když navštíví bývalý domov dávno mrtvého indického básníka. Do jednoho článku jsem tak nějak smíchal poezii v urdštině, muzeum v Dillí, aplikaci pro Android, nový hotel a knížku z roku 1972.
Jenže ono to všechno tak nějak spolu souvisí. Prohlídka opraveného paláce (haveli) indického básníka Mirza Ghaliba může být milým zpestřením návštěvy starého Dillí.

Až do letošního roku bylo jedinou možností, jak získat vízum do Indie, navštívit pražskou ambasádu nebo využít služeb nějaké zprostředkovatelské agentury. To vše s dostatečným časovým předstihem. Cesty do Indie to nijak neulehčovalo.
Od letoška je vše jinak. Zažádejte o indické e-vízum přes internet. Ušetříte si čas a nervy.