Přiznám se, že každoročně hraji v Indii jednu „hazardní hru“. Nechávám se tu totiž ostříhat a oholit.
Je to jako ruleta. Nikdy nevím, jak to dopadne a jestli to vůbec vyjde.

Hned na první pohled si všimnete, že s hladinou jezera Loktak není něco v pořádku. Je rozdrobená na tisíce malých ostrůvků.
Jenže se nejedná o ostrovy v pravém slova smyslu. Ve skutečnosti jsou to plovoucí koláče z rákosí, vegetace a hlíny. Některé mají stěží metr, jiné na sobě nesou dokonce celé domy. A všechny se pohybují, plavou po hladině jezera, klesají a stoupají s měnící se hladinou vody.

Alkohol si ve státě Manipur oficiálně nekoupíte. Je to „suchý stát“. Na většině jeho území je vyhlášená prohibice. Jenže tak nějak polovičatě. Ve skutečnosti se tu prodává doslova na každém kroku. Jen vědět, kde hledat.
Na ilegální palírny jsem samozřejmě narazil také. Proces výroby alkoholu z rýže je překvapivě jednoduchý a po staletí se nezměnil.

Staré dobré časy, kdy vstupné do Červené pevnosti v Dillí bylo 1,5 Rupie, jsou dávno pryč. Platilo pro všechny jednotně. Nyní Indové zaplatí 35 Rs, ale zahraničního turistu tu oškubou o šílených 550 rupek!
Ano, v Indii, stejně jako v mnoha dalších asijských zemích, platí dvojí ceny na vstupné. Jako turisté tu zaplatíte mnohem víc než domorodci. A nejsou to jen tak nějaké drobné.
Podívejme se, proč je to špatně.

Původně jsem na tu plantáž jel jen fotit. Ale sběračky čaje v indickém Ásámu byly tak milé a upovídané, že jsem s nimi zůstal téměř celý den a zapojil se do procesu trhání a zpracování čaje.
Byla to dřina. Jak fyzicky, tak i jazykově. Ony nemluvily anglicky a já ásámštinu neovládám. Takže večerní sklenička čaje, kterou jsem si unavený dal, byla opravdu zasloužená.